Fíha, můj prohlížeč má ve své paměti spoustu stránek na P, ale Blogger jaksi zapomněl. Nejspíš je čas to tady oprášit a připomenout sítím, že jsem stále živá. Pro jednou nepřicházím melancholicky naladěna, ani s depresivní povídkou či katarzí skrze písmenka. Chtěla bych říct, že jsem šťastná. 

Byl to rok, co jsem se rozhodla opustit pražské univerzitní prostředí a odejít do Ústí. Za ten rok se toho stalo skutečně hodně. To nejzásadnější se ovšem dělo v průběhu zkouškového v zimním semestru, kdy jsem prodělala naprostý psychický kolaps. V té době jsem neviděla správnou cestu absolutně v žádné cestě. Žádný směr, kterým jsem se snažila ubírat, nebyl ten pravý a já chtěla všechno, ale naprosto všechno, ukončit, utéct a najít si něco úplně nového.

 Největší poděkování patří mé nejlepší kamarádce, která je někdy příšerná osina v prdeli, takže mě donutila (skutečně donutila, bylo to zabaleno do spousty výhružek) ve studiu pokračovat a neodebrat se do světa daňových poplatníků.

 Druhé velké díky patří mému příteli, neboť byl tím, koho se všechny tyhle stavy dotýkaly nejvíce. On byl ten, kdo se mnou celé noci nespal, i přes to že druhý den normálně pracoval, aby pak viděl, že nejsem schopná ani vstát a dojít si na záchod, natož dojet na zkoušku. On tu byl, držel mě, utěšoval a přežíval všechny moje panické záchvaty, které byly nenačasovanou bombou. Za zmínku asi stojí i to, že neutekl. Dokonce si mě po tom všem nastěhoval domů. 

Což je vlastně druhá obrovská změna v mém životě. Ze spolubydlení, které mě někdy příšerně, ale příšerně vytáčelo a zapřísáhla jsem se, že už nikdy v životě nebudu bydlet s nikým jiným než se svým partnerem, jsem odešla do spolu-souznění. 

Prvotním impulzem bylo vyhlášení nouzového stavu, kdy jsme si řekli, že budeme spolu, neboť by celá tahle situace pravděpodobně přinesla tak akorát nouzový stav uvnitř našich hlav. No a nějakým způsobem jsem mu tady prostě zůstala. K hromadě psích chlupů se přidala ještě hromada dlouhých hnědých vlasů a krámů, ale všechno je krásný a růžový. Především, když se vzbudím dřív a můžu se koukat na to, jak všichni tři leží v posteli, nevyrábí žádný zvuky a nehýbou se. 

A já jsem strašně vděčná, ne jenom za to že mě nenechal jít bydlet pod Nuselák, ale především za to, že mi hrozně pomohl skutečně dospět. Kromě faktu, že jsem ve svých jednadvaceti letech schopna postarat se o domácnost, jsem dnes a denně nabíjena pocitem, že zvládnu úplně všechno na světě. Za to mu strašně děkuju. 

Na téhle své plavbě z temných hlubin zpátky na pevninu jsem nechala strašně moc obětí. Reálně můžu říct, že nelituji žádné z nich. 

Centrem všeho dění jsem se totiž stala JÁ. Přestalo mě bavit neustálé řešení životů jiných lidí. Lidí, které jsem reálně dost často ani neznala, minimálně ne dost na to abych o nich mohla mluvit. Přestalo mě bavit řešit kdo přibral, kdo zhubnul, kdo s kým spí a kdo s kým nespí. Přestalo mě bavit řešit sociální sítě a fotky cizích lidí, bývalých přítelkyň (ať už mých minulých chlapců nebo chlapců mých kamarádek) nebo lidí v mém okruhu. Tenhle příšerně umělý svět živící se ze zášti a žárlivosti, který mě měl něčím obohacovat, naplňovat nebo uklidňovat mě jednoduše začal příšerně srát a začalo mi z něj být zle. 

Je až fascinující, kolik lidí se z vašeho okruhu vytratí, pokud začnete odmítat pomlouvat druhé. 

Další věc je to, že jsem si reálně uvědomila, kolik lidí má pro mojí osobu skutečně nějaký přínos. S kým mají rozhovory smysl nebo nějakou úroveň. Kdo je schopný mě něčím obohatit, kdo se mnou sdílí alespoň nějaké zájmy. S kým není přátelství založené jen na tom, že se známe dlouho, a tak ho udržujeme, aniž bychom se vlastně ještě měli o čem bavit. 

Schválně. Kolik lidí se vám téhle době ozvalo s otázkou, jak se vám daří a měli jste pocit, že ho to skutečně zajímá? Že to není jen otázkou zdvořilosti či hon za nějakou novou senzací, která by se vesele mohla probírat i s někým jiným?

S přibývajícími roky jaksi ubývá takových těch pravých přátelství. A jestli jsem v životě za něco doopravdy vděčná, jsou to přesně tihle lidé. Ti, co problémy řeší se mnou, ne s někým jiným. Ti, co se zajímají o můj život ne proto. že by měli, ale proto že chtějí. Ti, co se mnou sdílí a prožívají celou tu obrovskou škálu různorodých životních momentů a situací. Je příjemný vědět, že na to člověk není sám. 

To by mohlo takhle do startu stačit, ne? 

Přišel druhák, ještě pořád mě nevylili, a i přes absurdno, které v téhle době místy panuje, jsem šťastná. Doopravdy šťastná. 

A taky bych chtěla slíbit, že se téhle svojí vyťukávací lásce zase začnu trošku víc věnovat. Vlastní směsky písmenek mi totiž občas moc chybí.