Sjetá veškerou tou srandou na předpis, která by v dostatečném množství položila i slona, jsem si uvědomila, jak strašně tě nenávidím. Tvou přítomnost. Tvou ZASRANOU přítomnost.
Křičím a ty nic neděláš.
Zlomený hlas se mění ve sténání umírajícího zvíře.
Zajíkám se vlastníma slzama.
Kdysi dávno existovala zeď. Vysoká a odolná. Jenže se ukázalo, že náporu demoliční čety nedokáže odolávat navěky. Pomalu, pomaličku se začala bortit, až nakonec nezbyly ani její základy. Nezůstalo nic. Jen vzpomínka, která se časem ztratí.
A tys byl tím, kdo kladivem uhodil poslední.
Nenávidím tě. A všechnu tu pociťovanou nenávist ti chci vydrápat do zad. Vdechnout ti ji do rtů a následně si ji vzít zpět. Společně se vším, co jsi mi kdy sebral. Společně s ideou záchrany, kterou si v sobě nosil. Společně s životem, který v tobě dřímá.
Svět kolem je osvětleným jevištěm a já jsem herečkou, která v záři reflektorů padá k zemi předstírajíc svou vlastní smrt.
Své srdce vnímám jako houbu nacucanou špínou. Pokaždé když se tahle pumpa stlačí, napustí se mi černá, nechutně zapáchající tekutina do žil a předstírá, že je pohonnou hmotou mého bytí, mé existence.
Zoufale volám o pomoc, pohlcena do své vlastní role. Věřím, že umírám.
Mé tělo objímá chlad, smysly jsou ještě více otupené.
Slyším hlasy, které pravděpodobně nikomu nepatří a pociťuji podivný tlak na hrudi. Jako kdyby někdo vrazil ruku do té obrovské hnisající rány a probojovával si skrze ní cestu.
Chce mě zachránit? Chce mě zničit? Má vůbec nějaký cíl?
Oddaně se nechávám konejšit druhou rukou toho, kdo drží poslední zbytky něčeho, co ve mně ještě zbylo.
Svět je pohybující se šmouha a jediné, co vnímám, jsou grimasy bolestí křivící se tváře, která spočívá nad tou mou. Jako kdyby cítila všechnu bolest místo mne. Jako kdyby se má temnota zmocňovala nás obou.
Po tváři mi kanou rubínové slzy a stávají se jediným teplem, které cítím.
Prázdno.
Nevnímám.
Nic.
Jen.
Bolest.
Nenávidím tě, protože si odešel. Nenávidím tě, protože si mi všechno vzal. Nenávidím tě, protože jsi jen hloupou myšlenkou.
Nenávidím tě, protože neexistuješ.
Křičím a ty nic neděláš.
Zlomený hlas se mění ve sténání umírajícího zvíře.
Zajíkám se vlastníma slzama.
Kdysi dávno existovala zeď. Vysoká a odolná. Jenže se ukázalo, že náporu demoliční čety nedokáže odolávat navěky. Pomalu, pomaličku se začala bortit, až nakonec nezbyly ani její základy. Nezůstalo nic. Jen vzpomínka, která se časem ztratí.
A tys byl tím, kdo kladivem uhodil poslední.
Nenávidím tě. A všechnu tu pociťovanou nenávist ti chci vydrápat do zad. Vdechnout ti ji do rtů a následně si ji vzít zpět. Společně se vším, co jsi mi kdy sebral. Společně s ideou záchrany, kterou si v sobě nosil. Společně s životem, který v tobě dřímá.
Svět kolem je osvětleným jevištěm a já jsem herečkou, která v záři reflektorů padá k zemi předstírajíc svou vlastní smrt.
Své srdce vnímám jako houbu nacucanou špínou. Pokaždé když se tahle pumpa stlačí, napustí se mi černá, nechutně zapáchající tekutina do žil a předstírá, že je pohonnou hmotou mého bytí, mé existence.
Zoufale volám o pomoc, pohlcena do své vlastní role. Věřím, že umírám.
Mé tělo objímá chlad, smysly jsou ještě více otupené.
Slyším hlasy, které pravděpodobně nikomu nepatří a pociťuji podivný tlak na hrudi. Jako kdyby někdo vrazil ruku do té obrovské hnisající rány a probojovával si skrze ní cestu.
Chce mě zachránit? Chce mě zničit? Má vůbec nějaký cíl?
Oddaně se nechávám konejšit druhou rukou toho, kdo drží poslední zbytky něčeho, co ve mně ještě zbylo.
Svět je pohybující se šmouha a jediné, co vnímám, jsou grimasy bolestí křivící se tváře, která spočívá nad tou mou. Jako kdyby cítila všechnu bolest místo mne. Jako kdyby se má temnota zmocňovala nás obou.
Po tváři mi kanou rubínové slzy a stávají se jediným teplem, které cítím.
Prázdno.
Nevnímám.
Nic.
Jen.
Bolest.
Nenávidím tě, protože si odešel. Nenávidím tě, protože si mi všechno vzal. Nenávidím tě, protože jsi jen hloupou myšlenkou.
Nenávidím tě, protože neexistuješ.
Příspěvky
