Na malý, maličký okamžik bylo ticho. Všude. Jako kdyby všechno na světě ztratilo svůj hlas. Jako kdyby se celý svět dozvěděl, že je konec. A on vlastně dozvěděl.

Nějakým nevysvětlitelným způsobem se všechno ztrácelo. Všechno. Všichni. A nebyl už čas na to čemukoliv porozumět, to jen lidská absurdnost a potřeba chápat se snažila o vysvětlení. Jenže ono neexistovalo.

Zkrátka byl konec. Všemu. Všem.

Leželi vedle sebe na posteli, jemu trčely nohy z postele, jí nedosáhly ani na konec. Bez zbytečných slov nebo gest, oba ponořeni do vlastního toku myšlenek.

Dva naprosto odlišní lidé.

On připomínal zpěváka nějaké grungeové kapely, ona někoho, na koho tíha všedního života ještě nedosáhla.

Náhle vstal z postele, došel ke kuchyňské lince a zapnul rychlovarnou konvici. Ze skříňky nad hlavou vytáhl dva hrnečky. Bílý a černý. Do bílého vložil pytlíček zeleného čaje, do černého několik lžiček lógrové kávy. Na nic se jí neptal, věděl, že si čaj dává vždycky, když on pije kávu. A neviděl jediný důvod, proč by se to teď mělo měnit.

Naprosto všechno v jejich životech poukazovalo na to, že jsou úplně jiní. A přes to se zvláštním způsobem doplňovali. On byl bouřkovým mrakem a ona slunečními paprsky, které se za ním schovávaly.

Oba šálky zalil horkou vodou a odebral se k oknu, aby si zapálil cigaretu. Ona na něj hleděla a nerozuměla mu. Co ksakru dělá? Nad čím přemýšlí? A proč je tak klidný?

Dokouřil a vrátil se k lince, aby oba hrnky odnesl do postele a počkal, než se posadí, aby jí ho mohl podat.

"Ty nemáš strach?" pípla a nervózně kopala nohama do prázdného prostoru pod postelí.

"Z čeho bych měl mít strach?" odpověděl a ruku jí položil na koleno, které zakrývala nadkolenka.

"Z toho, co se venku děje…" odmlčela se a polkla tak, že to mohl slyšet.

"Ne. Vždyť nikdo neví, co se vlastně děje, jak bych z toho mohl mít strach?"

"Co když to bude bolet? Co když už potom opravdu nic není?" po vyřčené otázce položila svou dlaň na jeho ruku, byla vyděšená a nepatrné chvění jejího těla to jen potvrzovalo. Nevěděla, co si má o tom všem, co se tam venku děje, myslet. Nevěděla, co má dělat. Byla ztracená, ztracená uprostřed svojí hlavy.

"Když jsem stál u okna, viděl jsem to. Bylo to," odmlčel se "jako když se díváš na něco strašně maličkýho a když mrkneš, zmizí to. Myslím, že to nebolí. Že to vlastně ani nemá šanci bolet, protože je to tak strašně rychlý… Prostě jsi a pak najednou ne."

Nechala svou hlavu dopadnout na jeho rameno. Skrze oční víčka se jí prodrala jedna malá kapička ani ne tak vzácné tekutiny. Probojovávala si cestu přes její tvář a pak se svým dopadem dočista ztratila v nově povlečených peřinách.

Pravou rukou obtočil její pas a přitiskl ji k sobě na znamení, že tu je s ní, tak jako vždycky byl.  Jistým ojedinělým způsobem k sobě chovali směsici citů, avšak jí nikdy nedali šanci. Možná se báli. Možná jim stačilo to vědomí, že se mají rádi. Třeba pro to ani nebyla vhodná slova, třeba by tomu vzala tu hloubku. A tak se k sobě chovali jako pár, avšak párem nikdy nebyli. A on ji miloval. A ona milovala jeho. Jistým, ojedinělým způsobem, který chápali jen oni. A nikdo jim ho nemohl vzít.

"Vždycky jsem se hrozně bál toho, že skončím sám…"

"Co tím chceš říct?" špitla.

"Mohl jsem od tebe odejít. Snažit se dojet k našim, mohl jsem zvednout telefon a zavolat klukům, že za nima jedu. Ale kdo by mi zaručil, že se všechno neztratí někde v půli cesty? Co kdybych seběhl schody a to poslední, co bych viděl, bys byla ty v okně… A já tě nemohl obejmout… Nemohl bych ti říct, jak moc jsi pro mě důležitá, nemohl bych nic. Možná bych ani nestihl zaznamenat, že to jsi opravdu ty…"

Několik posledních slov zůstalo viset ve vzduchu. Možná by ve svých myšlenkách pokračoval… Avšak ta, pro kterou byly určeny, se s několika nevyřčenými slovy vytratila jako pár nad hrncem. Byla a pak najednou ne.

Do místa, kam padaly její slzy, náhle začaly padat další kapky slaného neštěstí…

Krasné narozeniny, drahá.