Připal si cigaretu a mlč se mnou

října 03, 2017

Z nedalekého náměstí zabloudily poslední dozvuky věžních hodin na vlakové nádraží. Sedělas tam na kamenném schodu úplně na konci u zdi, kterou by spasilo jen zbourání a následné znovupostavení. Vzpomínalas na léto, kdy jsi tady trávila čas čtením a čekáním na cestu za někým, kdo byl důležitý. Dneska už neměl svou roli. Usmála ses. Lehce. Vlastně ti spíš cukly koutky. 
Pod ručičkovýma hodinama stál chlapec, zatímco ty o něm nemáš sebemenší tušení, on tě v pravidelných intervalech nenápadně pozoruje.
Prohlížíš si to tu, a přemýšlíš, co všechno se tu změnilo. Nic. Ani tvůj pocit. Vždycky si měla tenhle prazvláštní pocit klidu, když jsi tady seděla, i přes to že to ostatní nechápali.
To staré rozpadající se nádraží mělo své kouzlo. Jen ho neuměl ocenit nikdo jiný, jen ty.
Slyšíš kroky a trošku znejistíš, protože je noc a víš, že se tady všude kolem z takzvaných "Továren na moč" noří hromada divných existencí a bezdomovců, kterým si nějaký drobný vždycky hodila, ale dneska na to náladu nemáš, dneska ne.
"Máš zapalovač?" slyšíš za svými zády a malinko si oddechneš, čekala si horší scénář, který by jen podtrhl úžasnost dnešního dne.
Otáčíš hlavu a konečně registruješ chlapce, který tě už dobrou čtvrt hodinu sleduje. Saháš do kapsy a vytahuješ sirky.
"Díky," říká s cigaretou v puse a ty jen kývneš hlavou, nechceš mluvit a on to pochopil, proto se nezeptal, jestli si může přisednout, zkrátka to udělal. Narušil tím tvůj tok myšlenek, ale to nevadí, však ono tě to po cestě domů zase dostihne, neměj strach.
Najednou přemýšlíš, jestli tam je taky proto, aby na chvíli zmizel. Spíš ne. Prostě jenom čeká na poslední vlak, který ho vyvede z tohohle betonovýho pekla někam dál. Nechceš se ho ptát, ale líbí se ti, jak o tom přemýšlíš. Vymýšlíš mu ve svojí hlavě celý život. Jméno, příjmení, dokonce i důvod proč byl zrovna v tuhle hodinu tady a proč nezůstává u osoby, kterou navštěvoval. Připadáš si jako cvok.
Z ničeho nic ti po tváři padá slza, doběhlo tě to, dřív než sis myslela. A on se na nic neptá, jen ji palcem stírá. Mlčí. A ty jsi mu za to jsi tak vděčná. Tak moc, že na chvilku přemýšlíš, že ho obejmeš. Ale vypustíš to z hlavy, protože to asi neni vhodný. Nebo spíš protože už bys ty slzy neudržela.
Hraje tvojí hru, pravděpodobně taky spekuluje o tom, kdo jsi a co tady zrovna teď děláš. Do pravdy se ale netrefí, takovou představivost a špatný smysl pro humor má jen scénárista tvého vlastního příběhu, kterému našeptává strážný anděl, co je alkoholik, společně tvoří naprosto famózní duo.
Ticho prořízne hlas, který říká, že poslední osobní vlak odjíždí za pár minut. Tohle je konec vašeho mlčenlivého románku na kamenném schodě. Víš to ty a ví to i on. A přesto máš pocit, že by tam s tebou nejradši zůstal, že ti byl v tuhle chvíli nejblíže ze všech. Vlastně ho tak trochu nechceš nechat jít, protože potom budeš zase sama.
Jenže váš čas vypršel, on se zvedá a pomalou chůzí jde ke koleji číslo tři. Jde nejistě. Jako kdyby přemýšlel, jestli se nemá otočit a znovu si sednout. Ale neudělá to. Ostatně nemá pro to důvod. Cítí tvůj pohled v zádech, když nastupuje do druhého vagónu a naposledy se na tebe podívá z okénka. A tady to končí, tady je vaše tečka.
"Sbohem," zašeptáš chlapci, o kterém nic nevíš a přesto… Přesto si měla pocit, že ti rozuměl.

You Might Also Like

0 komentářů

FACEBOOK

INSTAGRAM