Potůček slaného neštěstí si probojoval cestu skrze zavřená víčka a pomalu stékal po jinak naprosto klidné tváři. Co probíhá za zataženou oponou nevěděl vůbec nikdo.
Sledovat ji bylo nesmírně znepokojující. Skutečně pláče ze spánku?
Otazník. V jeho hlavě se vytvořila hromada neznámého, nezodpovězeného, nepochopeného. Neprobudil ji, mlčky sledoval, jak kdesi hluboko ve svém podvědomí trpí, neboť nevěděl, že se v tomto boji s vlastní hlavou nikdy nemůže stát vítězem.
Náhle zeširoka rozevřela oči. Vypadala jako k smrti vyděšené zvíře, které si uvědomovalo vlastní osud pár minut před porážkou. Zůstala ležet, ústa slepená tichem několikrát pootevřela, jako kdyby se chystala něco říct, ale na poslední chvíli si to vždy rozmyslela.
Pod veškerou tíhou bytí a každodenního stereotypu se nechal odvézt ve spánkovém expresu daleko, daleko za horizont. I ona únavě znovu podlehla. Přes všechen strach nechala ztěžklá oční víčka padnout, neboť stále ještě existovala naděje na klidný spánek.
Netrvalo to dlouho. Ve světě za zavřenými víčky se to ovšem zdálo jako dlouhá a úmorná staletí jejího života.
Probrala se trhnutím. Tělo jí doslova vystřelilo do sedu a když si znovu lehala, vnímala rychlost tlukotu vlastního srdce, která neustále nabývala na síle, až najednou úplně ustala.
Když znovu otevřela oči, uviděla cosi ležet přímo před ní. Předmět o velikosti lidské pěsti, jenž se střídavě smršťoval a ochaboval, jako kdyby byl čímsi poháněn.
Z čiré nerozvážnosti a ve snaze pochopení toho, co se vlastně děje, sklepla pohybující se předmět na zem. Když se těleso odrazilo od dřevěné podlahy, čímž se posunulo o několik dalších centimetrů dál, ucítila příšernou bolest, která pramenila v její hrudi.
Pohlédla dolů.
To, co spatřila, bylo stejně neskutečné jako všechno nereálno na tomto světě.
Prázdno. Obrovské prázdné prázdno. Díra. Stejně hluboká a stejně černá jako byla noc, ve které se to všechno odehrávalo.
Pochopení. Její tělo objala panika.
Předmět, který z posledních sil bojoval o život na chladných parketách nebyl ledajaký předmět. Bylo to její srdce. Každým dalším stahem jako kdyby křičelo. Bolestí. Zoufalstvím. O pomoc.
Je tohle konec? Zemřu? Budu se do poslední chvíle dívat na to, jak mé srdce přestává bít a s posledními údery, které pravděpodobně nezvládnu zaznamenat, zemřu i já?
Horké slzy se mísily se studeným potem.
Sním? Ne. Všechno je na svém místě, všechno je tak jak má. Blázním. Tohle nemůže být skutečné.
Věděla, že vedle ní leží, že nemá sebemenší tušení o tom, co se děje. Nemohla nic udělat, nemohla se pohnout, nemohla vykřiknout, nemohla nic. Tahle bezbrannost byla jen krásným doprovodem beznaděje, která poletovala všude kolem. Společně se strachem. Zoufalstvím. A v neposlední řadě bolestí, která ji přikrývala svými těžkými křídly.
Prosím, probuď se. Udělej něco. Zachraň nás, ZACHRAŇ MĚ.
Věděla, že vedle ní leží, že nemá sebemenší tušení o tom, co se děje. Nemohla nic udělat, nemohla se pohnout, nemohla vykřiknout, nemohla nic. Tahle bezbrannost byla jen krásným doprovodem beznaděje, která poletovala všude kolem. Společně se strachem. Zoufalstvím. A v neposlední řadě bolestí, která ji přikrývala svými těžkými křídly.
Prosím, probuď se. Udělej něco. Zachraň nás, ZACHRAŇ MĚ.
Křik všudypřítomného ticha prořízly podivné, ostré tóny.
Paralyzována šokem byla schopná pouze zaznamenat pohyb vedle svého těla.
Rozespale na ni zíral a nechápal, co se děje.
V bledosti její kůže dokonale vynikaly dva téměř černé obrysy kruhů pod očima, rty měla stažené do tenoučké linie a v celé tváři se jí odráželo cosi, co nedokázal pojmenovat.
„Jseš v pořádku?“
Neodpověděla.
Byl to jen sen.
Byl to skutečně jen sen?
Příspěvky
