Přemýšlel, jestli tomuhle vztahu nemá vytvořit parte. Do dědického řízení by šla bouře pochybností a emocí, dvě zlomená srdce, trocha slz a trocha nenávisti. Když naposledy říkal sbohem, chtěl, aby to bylo naposledy. Nebylo. Jistým způsobem potřeboval její přítomnost, ačkoliv posledních pár měsíců nemohl dosáhnout její blízkosti.

Všechno se změnilo.

Co jiného čekal? Ublížil jí, zachoval se jako naprostý idiot a pak se najednou zničehonic vrátil. Měl tušit, že se něco změní. Že se vlastně změní úplně všechno.

Když ji po té řádce měsíců znovu viděl, měl pocit, jako kdyby naproti němu stál někdo úplně jiný. Se stejnou tváří, stejnými gesty, stejným hlasem. Utvořila kolem sebe barikádu, emoční stránku vystřídala racionalita.

Neměl jí to za zlé.

Přesto tam byla. Chtěl ji obejmout, schovat svou tvář do jejích vlasů a cítit jak voní. Chtěl, tak zatraceně moc chtěl, ale neudělal to. Něco mu říkalo, že to není dobrý nápad, že to udělá víc škody než užitku. Nevěděl, jak zareaguje, nevěděl, jestli si to může dovolit.

Povídali  si dlouho do noci, vnímal, jak si v každé větě hlídá, co říká. Nevěřila mu. Bála se být stejná jako dřív, bála se dovolit si znovu cokoliv cítit. Bála se být sama sebou.

Chtěl se omluvit. Chtěl přiznat, že mu chybí, že na ni nikdy nepřestal myslet, že ji nikdy neměl nechat odejít. Schoulit si ji do náruče a nevnímat nic jiného, než její přítomnost.

Kolik lepidla je potřeba ke slepení zlomené duše?